Lehké opevnění
11. 1. 2009
Objekty stavěné v rámci čs. opevnění lze rozdělit na dvě hlavní kategorie a to na objekty lehké a těžké. Těžkým objektům je věnována samostatná stránka. Tady se zaměříme na lehké opevnění.
Lehký objekt vzor 36
 Jednalo se o betonové pevnůstky okopírované z pevnůstek, které naši projektanti viděli na francouzské Maginotově linii. Pevnůstky nebyly stavěny v liniích, ale spíše nahodile na místech odkud bylo možno postřelovat důležité komunikace. Stavěly se jak přímo na hranicích, tak i ve vnitrozemí na zárodcích budoucích záchytných příček. Objekty měly dobré maskování a byly skoro zapuštěny do terénu (povětšinou byly situován na svahu k nepříteli). Nevýhodou byly čelní střílny. Objekt, který opruzoval postupující nepřátelskou jednotku bylo možno vyřadit z boje přesným zásahem z kanónu aniž by se objekt svými kulomety s dostřelem kolem 2,5 km mohl nějak účinně bránit. Poměrně slabá čelní stěna nebyla schopna odolat zásahu z děla větší ráže a vezmeme-li v úvahu, že střílny tvořily kolem 40 % plochy čelní stěny, byla životnost objektu v boji silně omezená. Pevnůstky byly od sebe vzdáleny zhruba 600 - 800 metrů, na běžný kilometr fronty připadaly tedy necelé dva objekty. Tím vznikla velmi řídká, a nesouvislá přehrada čelných a kosých kulometných paleb. Od května 1936 byly vyhlašovány soutěže na stavbu prvních úseků a o dva měsíce později byly vybetonovány první objekty. Po rozhodnutí vlády zahájit budování opevnění najednou podél celé hranice ČSR (viz. druhý program opevňování) byly přípravy značně urychleny a do konce roku bylo zadáno stavebním firmám téměř tisíc objektů.
Lehké objekty vz. 36 měly poměrně jednoduchou konstrukci. Střílny směřovaly přímo k nepříteli a vnitřní prostor tvořila jediná místnost. Existovaly tři typy objektů: typy "A" a "B" byly dvoustřílnové a lišily se pouze odolností (typ "B" měl čelní stěnu o 10 cm silnější než typ "A"). Typ "C" byl třístřílnový, odolností byl shodný s typem "B". Objekty budované péčí ZVV Brno se v některých detailech lišily od objektů budovaných u ZVV Praha (měly poněkud jiný tvar, strop skloněný do týlu, větrací otvory, otvor pro výhoz ručních granátů atp.). V praxi bylo třeba připustit i další odchylky od standardu - vstup do objektů býval řešen vstupní šachtou, u Bíliny byla dokonce ve skále vyražena 30 m dlouhá přístupová štola. Několik objektů typu "C" ( původně třístřílnových ) bylo kvůli palebnému plánu vybetonováno bez střední ( čelní ) střílny; výjimečně byly naopak stavěny i jednostřílnové objekty, konstruované dle konkrétních podmínek. Lehké objekty vz. 36, stavěné u VII. sboru počátkem roku 1937, byly zmodernizovány - k původnímu tvaru byla přidána předsíňka s mřížovými a pancéřovými dveřmi a ochrannou střílnou.
Provedení stavebních prací bylo svěřeno civilním stavebním firmám; stavba dvou objektů v Orlických horách vojskem byla naprosto výjimečná. Firmy musely dbát na utajení všech údajů o stavbách. V roce 1936 nevydala armáda vlastní předpisy o zpracování betonu, objekty byly proto betonovány běžným postupem dle tehdy platných civilních norem, předepisujících pevnost betonu 200 kg/cm2 (tvrdost betonu těžkého objektu nesměla klesnout pod 450 kg/cm2) při použití 360 kg cementu na 1 m3 betonové směsi. Nebylo dbáno ani na nepřetržitou betonáž, takže byly u některých objektů samostatně betonovány dno, stěny a strop. Rovněž armatura poměrně řídká. Později se ukázalo, že takto stavěné objekty odolávaly pouze jednotlivým zásahů lehkého dělostřelectva.
Vybavení objektu bylo skromné, osádka používala normální polní výzbroj a výstroj, zejména nadpočetné těžké kulomety Schwarzlose vz. 7/24. Zbraně ani střelivo však nebyly v objektech trvale uloženy. Palba měla být vedena běžným způsobem s využitím jednoduchého dřevěného stolku. Teprve v dubnu 1938 byla do výzbroje přijata kulometná lafeta, vyráběná Královopolskou strojírnou v Brně.
Program opevňovacích prací pro rok 1936 se podařilo splnit jen částečně, v některých úsecích nebyla do zimy dokončena betonáž všech objektů a v roce 1937 se již stavěly objekty nového typu vz. 37. Do ukončení výstavby lehkého opevnění vz. 36 bylo na našem území postaveno celkem 864 těchto objektů.
Typy objektů vz. 36
Lehký objekt vzor 37
 Při
vypracovávání druhého programu opevňování začalo být jasné, že nebude možné postavit kolem celé hranice těžké opevnění a že je třeba začít stavět lehké objekty. Ovšem u objektů vzor 36 převládaly spíše zápory a bylo jasné, že tento typ objektů pro opevněnní není použitelný Při konstrukci tohoto objekt se vycházelo klasického pěchotního srubu TO konstruktérům se dostal z rýsovacích prken jeden z nejdokonalejších fortifikačních prvků v tehdejší Evropě. Při jeho konstrukci se dbalo na boční palby a dokonalejší vnitřní vybavení. Opevněné pásmo nyní tvořil souvislý řetěz kulometných stanovišť v jednom až třech sledech. První sled kladl nepříteli hlavní odpor, boční palby zasahovaly asi 500 až 600 m před linii. Další sledy byly posilové a tvořily také souvislou palebnou přehradu. V první linii LO se vždy stavěly objekty s boční palbou (A, D). Teprve ve druhé linii se objevují objekty s čelní a kosou palbou (B, C, E). Jednotlivé sledy byly od sebe vzdáleny 100 až 600 metrů. Mezi jednotlivými objekty v linii se zřizoval zákopový systém a protipěchotní překážky.
Zesílené objekty se pak vkládaly do linie těžkých objektů pro vykrytí dlouhého intervalu mezi objekty těžkého opevnění nebo k postřelování míst kam nedosáhla palba objektů linie (mělká údolí aj.).
V úsecích, kde byla obrana postavena na těžkém opevnění se LO většinou budovaly za linií těžkého opevnění, výjimečné však nejsou ani případy předsunuté linie LO (západní okraj Opavy, tvrz Skutina…). Hlavním úkolem LO však byla likvidace zbytků nepřátelských jednotek proniknuvších pásmem obrany těžkých objektů.
Někdy bylo linie lehkých objektů použito k vytvoření souvislého palebného pásma, pro provizorní uzavření linie TO při zdržení výstavby těžkých objektů nebo dodatečných změnách v projektu (viz navázání předsunutého MO-S-23 na linii do doby vybudování tvrze Orel, plánovaná prozatímní křídla těžkého uzávěru Domašov …).
Nejprve byly stavěny pouze tři typy tohoto objektu (A, B, C). Při vytyčování objektů v terénu se ukázala potřeba dalších typů. Tak v dubnu 1937 byly vyprojektovány typy "D" a "E". Základní typy měly zpravidla několik variant. Postupně tak vznikl soubor asi 140 modifikací, který umožňoval projektovat opevněné linie v jakémkoliv terénu. Typové označení LO vz.37 vychází z typu objektu a úhlu rozevření střílen např A-160, B-90. Pro detailnější dělení se používalo navíc u objektů B a D označení na kterou stranu směřuje boční střílna např. B1-90, B2-80.
Objekt typu "A" umožňoval vedení oboustranné boční palby; byl používán nejčastěji - tvořil asi 85% z celkového počtu vybetonovaných objektů.
Objekt typu "B" měl jednu střílnu pro boční a jednu pro čelní palbu; byl určen například pro uzavření údolí a roklí. Tvořil asi 5 % počtu objektů.
Objekt typu "C" bylo jednoduché kulometné hnízdo s čelní střílnou, určené pro krytí méně důležitých hluchých prostorů v členitém terénu. Neměl téměř žádné vnitřní vybavení. Strop byl z vlnitého plechu, případně z 50 cm silného železobetonu. Používán byl jen výjimečně (necelé 1 % objektů).
Objekt typu "D" byl určen pro jednostrannou boční či kosou palbu. Tvořil asi 8 % vybetonovaných objektů.
Objekt typu "E" měl střílnu pro čelní palbu a byl zpravidla stavěn místo málo odolného typu "C". Představoval asi 2 % z celkového počtu objektů.
Taktickým úkolem objektů F, G bylo ničit pronikající techniku na místech nepostřelovaných protitankovými zbraněmi linie TO a ke střežení významných komunikací na vnitrozemských příčkách. Objekty typu F a G nebyly plnohodnotnými pevnůstkami, chyběly střílny na ochranu vchodu, nebyly vybaveny vnitřní ventilací. Výzbrojí byl polní protitankový kanón ráže 3,7 cm bez koleček, usazený ve vyzděném vybrání v podlaze. V září 1938 ŘOP vypracovalo plány nových objektů s označením "K" (K1-K5). Tyto K již měly být plnohodnotně vybaveny jako ostatní lehké objekty vzor 37 . Vstup měl být řešen dvoukřídlými pancéřovými dvířky pod ochranou střílny. Výzbrojí měl být lafetovaný protitankový kanón ráže 3,7 cm buď samostatný (zbraň Q2) nebo jako se spřaženým těžkým kulometem (zbraň L2). Ani jeden takový objekt však už nebyl postaven.
Pevnůstky vz. 37 odolávaly jednomu zásahu granátu z houfnice ráže 10 cm. Na exponovaných místech byly používány objekty zesílené, odolávající jednomu zásahu 15 cm granátu. Podle prvních úvah měly být stavěny i zeslabené objekty (např. v lesích ), odolné pouze zásahu 8 cm granátu.
Odolnost objektu zvyšovala i kamenná rovnanina před čelní stěnou (při ostřelování nebyla přímo ohrožena železobetonová konstrukce objektu; tlaková vlna explozí se rozptýlila do mezer volně ložených balvanů). Pokud nebylo možno kamennou rovnaninu umístit (např. v příkrých svazích či březích řek ), byla čelní stěna zesílena o 20 cm prostého betonu.
Základní typy objektů objektů vz. 37
Síly stěn a stropu
Síly stěn a stropů byly shodné pro všechny typy objektů (s výjimkou C).
Objekt byl vyzbrojen 1-2 lehkými nebo těžkými kulomety zalafetovanými ve střílnách, které již nebyly betonové, nýbrž ocelolitinové uzavíratelné záslepkou. Střílna byla minimálních rozměrů, což výrazně zvyšovalo bezpečnost osádky. Lafety zbraní byl vybaveny panoramatickým nákresem okolí, který umožňovat nepřímou střelbu v noci nebo při zadýmování bojiště. Součástí střeleckého stanoviště byl dřevěný střelecký stůl jehož horní deska se svažovala do středu a umožňovala odpadávání vystřílených nábojnic do bedny. V některých objektech se setkáváme s oplechovaným žlábkem v podlaze, který měl být naplněn vodou a sloužil ke chlazení hlavní kulometů. Objekt již disponoval vlastním nasáváním vzduchu pomocí ručního ventilátoru, což umožňovalo v boji vytvářet mírný přetlak, který vyháněl zplodiny střelby mimo objekt. Pro tento účel bylo nad střílnu u stropu umístěno plechové hrazení, které zadržovalo dým a ten byl pak odváděn trubkou v týlové stěně. Trubka byla ve stěně objektu lomená a zvenčí byla kryta mřížkou. Toto opatření mělo zabránit vhození granátu do potrubí. V případě chemického napadení ovšem byla osádka nucena použít plynové masky, protože vzduch nebyl centrálně hnán přes protiplynové filtry. Vzhledem k tomu, že se předpokládalo použití především yperitu, což je v podstatě aerosol, je možné, že při chemickém napadení se do objektu vzduch nevháněl, aby nedošlo k dlouhodobému zamoření interiéru. Začátkem září 1938 se sice objevila nabídka firmy Chema na dovybavení ventilační soupravy protiplynovými filtry, k realizaci však již nedošlo. Objekty již byly také vybaveny zrcátkovými periskopy v každé střelecké místnosti, které umožňovaly kruhové pozorování okolí. Vzhledem k tomu, že se v první etapě výstavby nepočítalo s napojením lehkých objektů na telefonní síť, byla signalizace morseovkou pomocí těchto periskopů (kromě signálních raket) jediným způsobem komunikace. Za zmínku snad stojí ještě fakt, že pro vnitřní bednění se pří betonáži používala hoblovaná prkna, která se po betonáži neodstraňovala, ale zůstávala jako obložení stěn a chránila osádku a zbraně před odlétajícími střepinami betonu při zásahu objektu.
Osádku tvořilo 2-7 mužů (podle typu objektu), velitelem byl poddůstojník. Životnost pevnůstky v boji byla asi 48 hodin. Na tuto dobu také osádka disponovala střelivem a potravinami. Protože místa bylo v objektu opravdu poskrovnu, stavěly si osádky přístřešky poblíž objektu a do pevnůstky se uchylovaly pouze za boje.
Při budování lehkého objektu ve svahu byl objekt buďto zešikmen nebo při větším rozdílu výšky podlahy střeleckých místností byl objekt výškově lomený se schůdky spojujícími střelecké místnosti.
Na rozdíl od svých předchůdců se již lehké objekty vzor 37 budovaly podle stejných norem jako těžké opevnění. Požadovaná krychlelná pevnost betonu byla 450 cm3 a speciální cement "A" na stavbu dodávala vojenská správa. Na výstavbě se podílelo mnoho civilních stavebních firem, které získávaly zakázky na souvislé úseky lehkého opevnění v neveřejných soutěžích. Nutno podotknout, že dobře placená práce na výstavbě opevnění byla koncem třicátých let v době silné nezaměstnanosti záchranou pro mnoho rodin a vítanou pracovní příležitostí.
Ani leh
 ké opevnění vz. 37 se neobešlo bez anomálií. V místech s vysokou spodní vodou nebo v oblastech hrozících záplavami byl vchod do objektu chráněn betonovou zídkou (viz obr). Vystkytují se objekty dvoupatrové, objekty umístěné v náspech silnic, pod mostem, zabudované do stávajících budov (mlýn, zámek). Objekty se maskovaly buďto klasicky vojensky, barevnými nátěry a maskovacími sítěmi, v obcích pak byly některé objekty nabíleny a byla na nich malována okna, aby působily dojmem domku. Na některé objekty byly stavěny dřevěné stříšky, aby působily jako kůlny. Byl postaven objekt namaskovaný jako trafika. Vyskytovaly se objekty maskované jako stoh slámy, kupa dřeva a jiná šprťouchlata. V počátku německé okupace byly s lehkými objekty podnikány obdobné pokusy jako s těžkými objekty. Po záboru zbytku uzemí byly řopíky na území Protektorátu cílevědomě likvidovány snad z důvodu toho, aby se nestaly základnou pro protiněmecké povstání v době, kdy Německo soustředilo své síly na útok na Polsko. Byly zdevastovány celé linie řopíků, většinou výbuchem cca 60 kg trhaviny. U objektů, které nebylo možno odstřelit pro blízkost lidských obydlí, byly zabetonovány vchody nebo interiér zavezen kamením a zalit betonem. Z vnitrozemských příček zůstalo zoufale málo.
Poválečné osudy lehkého opevnění jsou v podstatě totožné s jejich těžkými kolegy. Mnohé objekty byly využívány jako sklady všeho možného, mnohé dnes leží v zastavěných oblastech a byly buď odstraněny nebo jsou na pozemcích soukromých majitelů a ti je využívají jako kůlny a sklepy. Některé nezdevastované objekty byly rozhodnutím národních výborů zazděny nebo zabetonovány, aby se zabránilo zranění zejména dětí. Naštěstí některé z objektů se staly cílem skupin fandů, kteří je uvádějí do původního stavu.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
